Úvod výstavy – Ondřej Suchý:
"Když jsem před lety napsal, že Dagmar Pavlíková fotografuje srdcem, dlouho jsem předtím uvažoval, jestli to tvrzení není hloupé patetické. Nakonec jsem to napsal, stejně tak, jako jsem si to napsal i tentokrát na úvod téhle své krátké promluvy. Dělat něco srdcem ovšem neznamená hned, že je tvůrce nějak výjimečný; k tomu srdci je třeba mít ještě talent. A jestliže je talent provázen skromností, pochybnostmi nad blížícím se výsledkem své práce a snahou dosáhnout maximální dokonalosti, s níž může být tvůrce jakžtakž spokojen, pak už je možné mluvit o tvůrci ve svém oboru výjimečném. Pro mě je Dagmar Pavlíková svými zasněnými fotografiemi krajin tvůrce výjimečný. Každý rok si uschovávám její krajinové novoročenky jako malá výtvarná díla.

Dagmar Pavlíková má ke všemu navíc ještě krásné lidské vlastnosti, které se z dnešního neveselého světa bohužel kvapně vytrácejí – je to vlídná dobrá duše. Nezažil jsem ji nikdy mrzutou, bez nálady, nevstřícnou, a pokud s ní spolupracuji, pokaždé slyším jen: Je to takhle dobré? Představoval sis to takhle? Podívej, tady jsem udělala pro jistotu další varianty, aby sis vybral, co se ti bude líbit nejvíc. Tím mě ovšem pokaždé dostává do rozpaků, protože si většinou vybrat neumím – všechno je podle mě dokonalé. Počítal jsem to a zjistil jsem, že se do dnešního dne podílela na obrazových přílohách mých osmi knížek. Dnes už vím, že budu-li mít možnost napsat knížky další – což je v rukou Osudu – v žádné z nich nebudou chybět fotografie od Dagmar Pavlíkové.

 A tak přijměte mých pár slov o autorce téhle výstavy jako slova, kterými tu nejen její výstavu zahahuji, ale která jsou zároveň také projevem díku – pokud vím, zatím jsem jí neměl nikdy příležitost poděkovat na veřejnosti. Děkuji, Dagmarko!

A vám pak děkuji za pozornost."